PO HODECH

A je po hodech… Tvrdonice se pomalu pomaloučku probouzí do nového všedního rána. I já, jako každý den, vyjíždím s kolem naloženým novinami rozvézt dobré i horší zprávy. Miluji tyhle chvíle, kdy se slunce teprve protahuje nad prvními kopci Karpat, vzduch voní ranním chládkem a já se chystám na svou pravidelnou jízdu všemi ulicemi. Zkontrolovat, jestli růže, které jsem včera obdivovala, ještě kvetou, podívat se, jak pokračuje oprava domku za rohem a ujistit se, že ti, které denně potkávám, jsou i dnes na své cestě za nákupem, do práce, s vnoučkem do školky… Prostě se ubezpečit, že jsem součástí pevného řádu, který mi dodává pocit jistoty a bezpečí. Miluji tyhle chvíle a usmívám se ať prší či fouká a tu dobrou zprávu o pořádku našeho malého světa sbírám a vezu dál.

Je po hodech, na Rynku je ještě ohrada z chvojek, kde se tancovalo pod májů a já si vychutnávám uklizené ulice a posečené trávníky, protože na hody jsou vždycky celé Tvrdonice jak nevěsta čisťučké a upravené víc než dřív. Na zastávce stojí včerejší hodovníci a čekají na svůj autobus do práce a ti, co zůstali doma, mě vyhlíží, protože teď už bude chvilka na přečtení novin. „Věci již jsou opět na svém místě.“

Zdá se, že hody se rozloučily s létem a otevřely dveře podzimu, tomu brzkému ještě teplému a vlídnému, ale plnému práce. Všechno, co pole urodilo, je třeba sklidit. A tak jezdí dědinami traktory i auta s vozíky, kola s kárkami - prázdné do pole a plné domů. Rok co rok je tahle trasa stejná, jen někdy radostnější a někdy méně. Vždyť je to dva roky, co úrodu oplakali i ti nejsvědomitější hospodáři, protože tady sklízela Povode�?. Teď je ale odevšad slyšet, kolik „měchú erteplí“ kdo vyoral, kdo má ještě „paradajky v humně“ a řepa že ještě počká. No a vinohrad? Žádná rána letos hrozny nepotkala, tak jen aby svítilo trochu slunéčko a uhlídat špačky…

Je to pro nás měšťáky jako zázrak, ale pro lidi, kteří mají po generace svůj život spojený s půdou, je podzim zaslouženou odměnou. Za celý rok dřiny, odříkání, skorého vstávání a ohnutých zad nad hlínou, která mění ta malá semínka v obilí, brambory, okurky, kukuřici a všechno, co každý z nás nutně potřebuje. Co bychom si dali k nedělnímu řízku, kdyby se ti pracanti z venkova rozhodli pro práci v kanceláři a kdo by vykrmil toho čuníka , kdyby i den na dědinách skončil odpoledne u televize? Málokdo z nás konzumentů dokáže alespo�? v duchu ocenit nebo tiše poděkovat za tu práci, která nemá začátek ani konec, nedá se odložit, až bude lepší počasí či větší chuť. A nikdo z nás si neuvědomuje, jak prachmizerný je tady hodinový zisk. Vážím si Tvrdončanů i ostatních a obdivuji jejich pokoru, se kterou obhospodařují půdu, která jim byla předána, opečovávají ji tak, aby se urodilo, ale pole aby se nevyčerpalo. Je to staletími ověřená praxe, způsoby hospodaření, ale hlavně láska. Od té doby, co tu bydlím, vím jistě, že nikdo, kdo své humno a pole nemiluje, nemůže z něj být dobře živ.

Ožila i škola po dvouměsíčním spánku a tak mě zase provází děti až na Konec ke Kosticím. Začne další školní rok a já jsem docela zvědavá, co nového kantoři pro školáky přichystají. Můj mladší syn už prošel pár základních škol, ale tato je suverénně nejlepší. Je tu báječný kolektiv učitelů mladých duchem i tělem, kteří dokáží nejen naučit a zjednat si i u rozjívenějších ratolestí autoritu, ale umí se také smát. Mají spoustu nápadů jak pobavit a poučit zárove�? sebe, žáky i nás škole odrostlé. Takovou šíři mimoškolní činnosti jsem nezažila ani jako školačka, studentka natož jako rodič. Smekám před nimi klobouk za ten zájem, chuť a obětavost, naprosto nezištnou. Vždyť dnešní učitelský plat je sotva odměnou za odučené hodiny a naši kantoři se těm našim potomkům věnují hodně nad rámec svých úvazků. Jenom těch kroužků, co děti navštěvují! Co se jen muziky týče, nestačí, že tu máme odloučenou pobočku břeclavské hudební školy, aby tvrdončata nemusela dojíždět, ale páni učitelé pravidelně organizují vystoupení v Sokolovně, aby se muzikanti pochlubili, letos byl druhý ročník místní Carusošou, deváťáci zakončují svou docházku na svém Juniáles a učitelský sbor je už podruhé nápomocen při volbě MISS školy. Je to jen náhodný výběr akcí pořádaných naší školou, ale chci zdůraznit, že nejskvělejší je na tom fakt, že naši učitelé nejen ve mně vyvolávají dojem, že to dělají s chutí. Když se jich zeptáte, proč, skoro omluvně vám řeknou:“Když já mám ty děcka rád…“

H O D Y

Maminka už v pondělí udělala zázvor. Na druhý de�? jsme plechy zanésli k pekařovi Padrtovi, býl pacholek u Gréových / Grée býl francúz, usadili sa na Moravě asi po napoleónských válkách/ a pa�?máma Grejka si ho vzali jako vdova a ten nám zázvor po chlebu upékl. Bývalo ho hodně, ze dvanácti vajec a z bílek, keré ostaly jsme ve středu večer ušlehali sníh. Pa�?máma Padrtová dělala ze sněhu různé tvary-kolečka, věnečky, kopečky, rohlíčky a Padrta celý večer a noc pékl a sušíl sněhové cukrové pro celú dědinu.Ve čtvrtek a v pátek jsme ještě pékli doma různé cukrové a v sobotu sa pékly koláče, doma sa zadělaly a nésly sa do pekárně do pece.

Od středy stály na rynku kolotoče, ale točilo sa až v sobotu navečer a hlavně v nedělu.Starší chlapci točívali a za to sa mohli svézt. Mívali jsme málo peněz a tak jsme za chvílu běžali dom pro koláče a vozili sa za nich.

Tvrdonské hody bývaly slavné, všeci na návsi nastrójení v najpěknějších šatách, ale už bývala zima a tak byly ženy aj ve vl�?ákách. Bývaly týden po kostických, když to vyšlo na 28. října, to byl večer před tím lampionový průvod- slavil sa vznik republiky. Když na Vše svaté, šlo sa po požehnání napřed na hřbitov a potom honem k muzice, nebo byl za chvílu večer.

V E R B U Ň K

/ z kroniky /

Stařeček byli veliký zpěvák a za mlada aj veliký pacholek. U muziky sa chodívalo  „o kosířek“. Kosířek za klobúčkem mohel nosit akorát ten, co si ho dovédl aj obhájit. Kerý šohaj dovedl vysoko vyskočit, postavil sa před muzikanty, položil na dla�? kosířek a volal:“Hoš, čí je?“ Kdo si trúfl vyskočit výš, položil kosířek vedla a šli spolu  „o kosířek“. Později skákal každý sám, lebo dvá proti sobě. Z teho vzešél aj název „Hoščije“  no dnes sa říká Hošije. Jednú nám stařeček vyprávjali:

„Za mých mladých roků bývaly často muziky, někdy aj každý měsíc. Jednú na týneckých hodech jsem skákal o kosířek s jedním Laštorfčanem. Jak vyskočil, enem sa mně podkovičky okolo nosa šústly. Zapřel jsem sa - a eště výš a kosířek byl můj. Když jsem došél z vojny, zvolili m�?a stárkem, ten rok jsme byli v červenicách aj v Ranšparku v Rakúsách, tvrdončané tam tenkrát jezdívali do mlýna. Měl jsem tam kamaráda, tož m�?a pozvál. A v Lanštorfě jsme bývali na hodoch dva dni a v pondělí po půlnoci jsme šli my chlapci společně pěšky dom.“

J A R M A K Y

Bývaly ve Tvrdonicích jarmaky dva. První zjara v dubnu, druhý k podzimu. Jarmaky obyčajné bývaly na všecko. Dobytčí jarmaky byly tarmaky a jezdili na ně hospodáři-aj náš tatínek- hlavně do Šaštína pro koně. Jarmak zjara byl ve Tvrdonicích hodně navštívený ze všech stran, ale moc nic zvláštního. Zato podzimní, ten stál za to a nebylo takového v okolí! Byl mezi 21.a23.září, jak sa to hodilo.

Došla jsem ze škole, celý dům vylidněný, všecko pozamykané-a to sa nikdy nestalo! Našla jsem klůček ode dveří ode dvora, dala kabelu dom, vzala schované našetřené od jara korunky, zase zatkla a šla jsem rychle na rynk za našima. Všechno jsem už věděla dopředu.

Na rynku už hned od Vařekových začínal jarmak, od svatého Jána dvě řady proti sebje bůd, krámů a krámků, zboží všeho druhu, až oči přecházaly.Na tej straně před domy byly krámky s párkama a čokoládů-tá stála tenkrát korunu:“Láda, láda, čokoláda, každá holka ju má ráda!“ vyvolávala kramářka z bůdy, cukrovinky všeho druhu, turecký med a hned vedle krámek s pomerančama, fíkama aj citróny. U kostela až u zdi měli vyložené zboží Slováci, tam jsem viděla stát našu maminku ze stařenků, nakupovaly tam plátno na třaslavice a košele, to pro mužských v domě na leto. /Třaslavice byly dlůhé, důle ukončené meštérků, všecko v zimě ručně šité, aj košele z hrubšího plátna a modré zástěry./ Od kostela zpátky byla druhá řada bůd a to už ze samých velikých s textilem. Látky na šaty, tibetové šátky navěšané na š�?ůrách, vl�?áky, všeho na výběr.Rynk aj ulička mezi bůdama plná ludí a děcek, hlava na hlavě, všeci sa překřikovali. Všecko tam bylo samozřejmě trocho lacinší, tak ludé a obchodníci z celého okolí aj z Břeclavi dojeli. Já jsem si kúpila panenku a čokoládu, ostatní čas do večera jsem promarnila prohlédáním všech krámů.

Podzimní jarmak byl slavný tím, že začínalo vinobraní a také zahrávání hodů- ty bývaly za mojeho mládí až po kostických,takže sa došla na jarmak podívat aj chasa od muziky od Hnátků o přestávce. Chlapci vedli dívky, všecko v kroji. Byly to krásné chvíle, všeci mladí i staří sa oddávali požitku z jarmaku, muzika v hospodě k tomu vyhrávala,kmocháčci si potřásali rukama, známí a přátelé, keří sa neviděli bůhvíjak dlůho, sa našli. Jarmak trval až do večera a když sa stmívalo, byl rynek prázdný, jen sa tam papíry a dřevitá vlna válaly.

P O D Z I M

Každé roční období tu voní jinak. Doteď vždy k večeru voněla obracená hlína, ale z polí a humen je sklizeno a já už začínám potkávat vozíky naložené „lódnami“ s hrozny. Nejvíc v sobotu ráno - dohnat ve vinohradě pracovní týden. Už se těším, až bude ze sklepů a „návratí“ vonět nezaměnitelně burčák. Je to jen chvíle z celého roku práce, ale je mi velice příjemně v dušičce, když se před domy suší čerstvě umyté presy a vinaři drhnou sudy. Je to rituál rovný úlitbě bohům, aby požehnali tomu spojení slunce, vinné révy a lidské péče, neboť tady v těch sklépcích se nevyrábí obyčejný alkohol. Je to radost, která zavoní v pohárku a pohladí duši, oku dopřeje polaskat se rudou jiskrou a zlatým sluncem a tělo rozehřeje do krásna a radostna. Vždyť: „Po pivu sa blbne, po gořalce sa pere, ale po víně sa zpívá!“ Tak si tedy vychutnávám ty chvíle příslibu všech dalších chutí s vůní burčáku.

Pro mne má podzim ještě další kouzlo. Den se zkrátil a já mám možnost zažít dvakrát denně zázrak.Není krásnější pohled na východ a západ slunce, než tady v rovině. Ráno můžu celou dobu pozorovat ty nádherné změny oblohy. ( No, řekněte, kdo z Vás se může v zaměstnání kochat východem slunce?) Když vycházím z domu, je černé nebe plné hvězd, jen měsíc je hlídá. Z Konce je vidět velká dálniční celnice, vlastně jen spousta světel, která nám připomínají, že za řekou Moravou je cizina. Po cestě zpět na náměstí se už objeví na obzoru světlý pruh, který ohraničí kopce slovenských Karpat a najednou je vidět světla malého města na jejich úbočí. Je skoro na dosah a přece v zahraničí… Pak objedu kostel a za ním se rozlívá bleděmodré světlo po celé šíři obzoru - jen kousek - nad věží pořád ještě v černi jasně září měsíc a Jitřenka. Když se vracím z Padělků, kopce už stihly zčervenat a nastává ta krátká chvíle, kdy v ulicích je ještě noc a od východu k nám vstupuje nový den. Ten okamžik, kdy obloha je zárove�? rudá, oranžová, žlutobílá a modrá se rozlívá ve všech tónech od světlunké po černomodrou. A pak měsíc pobledne, šero zjasní a za kopcem v dálce vyjde slunce.

Stejná nádhera se odehrává večer. Jsem blázen, který těch 10 km do Břeclavi jezdí na kole a rád, proto vím, že podvečerní cesta je balzámem s tak nádhernou scenerií. Slunce je marnivé a tak jak na sebe nechalo čekat ráno, protahuje i svůj odchod. Západ slunce je divadlem pro celou oblohu - ten obrovský ohnivý kotouč se loučí červenooranžovou září, sem tam se schová za oblak a líně se skoulí za Pálavu právě tehdy, když se Vám začne tajit dech. To jsou ty chvíle, na které městský člověk nemá čas, chvíle, které utečou mezi prsty i proto, že město Vám svými umělými světly přesvítí zázrak přírody. Tyto chvíle, přesto, že jsou každodenní, jsou naším největším bohatstvím a právě proto, že jsou každodenní, dávají nám znovu a znovu sílu být - a být lepší.