A protože sa ve Tvrdonicích zpívá, verbuje a tancuje, začneme pěsničkú:

“Od Tvrdonic dúle k lesu je hrbatá cestička

a po ní sa rozlévá ej každý rok vodička.

Voda kalná studená zatopila pole les,

enom ty m�?a koníčku éj k méj miléj dones eště dnes.“

Tvrdonský les začíná pod Tvrdonicama, od Kyjovky přes úky a štěpnice vede cesta, kerá sa u foroty /dnes je to drváre�?/ dělí na dvě cesty. Pravá lesem k Hrůdu, levá přímo do lesa až k Moravě, tam les končí. �?eka je aj zemská hranica. Když stojíš na koncu lesa, jsi doma a když skočíš do vody a přeplaveš, jsi na Slovensku. Na našej straně je písčitá pláž, u slovenskej strany vysoký strmý břeh. Od nepaměti sa Morava vylévala a zatopila celý les, tak jak to zpívával Jožka Severin. A bude to prastará pěsnička, protože ty Tvrdonice opravdu začaly dúle, začaly od Kyjovky navrch Rybářama a Svárovem.

Protože za starých časů ludé byli odkázaní víc na les a na vodu a hlavně když sa vyléla Morava, zostály potom tůně a tů�?ky a všelijaké jazerá./ Šak podnesde�? majú Stibůři v Kútě jejich jazerá-to sú Stibůrkovské jazerá./ Takže ludé sa živili rybama a býl tady aj rybářský cech. Náš stařeček Studenka byli také ešče v tem cechu a já si pamatuju, když jsem byla malá, že když byl pohřeb-jináč bych to nevěděla, protože už sa jináč nic nedílo, na ryby sa už nechodílo-, tak stařeček, když byl pohřeb, obékli sa do takového mundúru, takový černý hábit na sebja a takovú čepicu kapucu a měli na kříž, oblékli sa a šli. Tehdy žádné pohřeby s věncama, s muzikú a se všeckým nebyly, kerchov byl kúšček za Tvrdonicama, nikdo moc nic nevěděl, tak nebožtíka s úctú pochovali a bylo.

Tak byly Rybáře a Svárov. A v tem Svárově na vrchním řádku, tam byla v prostředku škola a tam na rožku bývala hospoda a všecko možné. Všecko bylo důle, všecko, enem do kostela sa chodilo navrch uličkú na Rynk kde byla fara a u kostela býl ten kerchov.A kolem sa žačly stavjat domy, ludí přibývalo, tlačili sa ze Svárova a Rybář navrch kopca, z Rybář do Kúta a ze Svárova na Rynk. Všecky domy byly nízké, málokteré široké, vprostřed domu dveřa, po stranách malé okna a vrata s dvércama-návratí, střecha dochová, slaměná. Ze Svárova sa chodilo navrch dvěma cestama a uprostřed kopcem, tak je to i podnesde�?. A v Kútě na rohu jsme bývali my. Od šra�?ků, od kraju bývali Mrázé-Plťé,/ protože jejich předci převážali přes Kyjovku na plťách-to byly pramice/. Potom bývala zmola a vedle ní Straké-Dudaché,Hrubý- Verunké, Gožďálé, Tesaříké, Hasilé, Stibůrké-Francké, Trčké, Mrázé-Šeďé, Šenké, Králé, ti Stibůři-rybáři, potom Turečké-Kružíké,Rampáčké a my Studenci, poslední a naproti už byla silnica a to sa šlo na Konec. Naproti od šra�?ku obecní hospoda, obecní kovár�?a, obecní býkár�?a, pekár�?a a obchůdek Grejových/Greé/ a potom už jen stodole na konec Blažké a už jsme byli kúsek od nás. Naproti stodol Kotlaříké, na konci jejich humna Hošké, vedle stud�?a, potom Netopilé, Hrdličké a Hrnčířé na rožku proti nám. Druhú pěšinkú ze Svárova sa šlo kopcem, tam bývali Létalé a potom už to šlo do Rynku ke kostelu. Tam bývali kmotři Hrazdilé, ti měli dochovú chalupu ze žúdrem,vedle bývali Mrákavé a Straké u svatého Jána. No a později to šlo tak po Padělky, tam bývala hasičská zbrojnica a dál už nic. Jen z Rynku sa udělala silnica na Konec. A to tak trvalo až do druhéj světovéj války. Silnica na Týnec ani na Kostice nebyla, do Hodonína sa jezdilo cestú za Novýma vinohradama, kolem Hájků. Dnes je to pole, ale stařeček říkávali, že tam byly opravdové hájky a že sa tam zdržovali lapkové, tak každý hospodář ujížďal kolem Hájků co mohl. Do Břeclavi sa za jeho mládí nejezdilo, nebo město nebylo, jen Stará Břeclav, město sa postavilo až kolem nádraží, až byla dráha.

Za dědinú, tam co sú sklepy sa říkávalo Na stráži. Tam za prastarých časů stávaly stráže a dávaly pozor jak mohly, esli nejedú ti nájezdníci, ti Hunové nebo Turci, a zapálili ohe�?. A když ludé uviděli ohe�?, tak trap letěli do lesa, protože všecko bylo důle, tak přeběhli Kyjovku, tam byl most a utekali sa skovat do lesa. Stával tam kříž Pod Strážú.

Když jsem byla malá, tak rok 29-30, vypadaly Tvrdonice eště úplně jinak. Veselo bylo v dědině aj za dědinů v poli. Všeci tvrdončané byli doma, do práce nikdo nechodil, žádná nebyla, jen pár mladých jezdilo do Zlína k Baťovi a taky pár ajznpo�?áků jezdilo na dráhu. Ale aj oni měli doma malé hospodářství, tak sa jim vedlo dobře, protože měli aj platy a tak si postavili nové domy v ulici k Týncu.Spíš tam nic nebylo, jen sa tam vozily ko�?ama z lesa klády. Celé Tvrdonice chodily v kroju, ve všedním aj ve svátečním, jen dvě učitelky a paní poštmistrová-Straková ne. Tvrdončané byli sedláci a chalupníci, hospodařili každý na svém a tých pár, co nic neměli, dělali u sedláků, to byli nádeníci, každý dům měl celoroční nádeníky.

Všeci sa živili na poli, z toho měli živobytí, co zbylo prodali a peníze musely vystačit na celý rok.

TVRDONSKÝ KOSTEL

Když jsem byla ještě malá, stála uprostřed našeho humna stará dochová stodola. Byla asi tak stará, jak Tvrdonice. Náš tatínek-Jan Studenka ze stařečkem Franckem sa rozhodli, že postaví stodolu novú. Začlo sa rozebírat, ale nešťastně, spadl trám tatínkovi na nohu a přerazíl ju, tak ho odvézli ho do Brna na Žlutý kopec, byla tam nová nemocnica.Jak sa uzdravíl, začala stavba. Všeci pomáhali, strýčci vozili vozama s ko�?ma cihle z Hodonína z cihelny. Za rok stodola stála krásná prostorná -aj s plevníkem, ale mlátilo sa v ní jen jeden rok.

Ve Tvrdonicách na Rynku stál překrásný kostel. Dal ho postavit kníže Lichnštajn, jakožto patrón-aj školu, kerá stála kúsek naproti přes silnicu.Byl to nový kostel,ale začál praskat, protože stál u svahu k lesu. Tak vidím, jak na tej chlapeckej straně tak strašné praskliny, že vypádaly tihle, ti kluci moseli na druhú stranu,no nedalo sa nic dělat, kostel krásný překrásný,ale mosel sa rozebrat. Ale co fčíl? Tak došlo na Studenkových stodolu a tatínek ju rád dal. Stodola sa vystěhovala a do ní sa nastěhoval kostel. Z plevníka sa udělala zákrystia, vrata od humna sa zazdíly, udělaly sa tam dvě okna, hlavní oltář, proti němu dřevěná kchóra a Nešpor varhaník tam nastěhovál harmónium / také jsem tam chodíla/. Všecko jak v kostele. Mše svaté byly v nedělu tři- ranní pro maminky, devátá pro školákú a po desáté pro chasu.

A stále plno až přes silnicu k Hunkářových naproti, tehdy nic nejezdílo. Brzo ráno, eště za tmy bylo čut dupot nohou kolem našeho domu, pamatuju sa, že jsme sa vzbouzeli tím dupotem. Kchóra jen dřevěná, ale ty zpěvy, jak v opeře! Zvlášť o svátcích všeci chodili do kostela hlavně kvůli zpěvu. Náš strýček František Studenka byl hlavní zpěvák a když on začál:” Za onoho času i řek´ Ježíš učedníkům svým…”, nikdo ani nedýchal.Kostel v naší stodole byl velice oblíbený, neustále plný a chodil kde kdo. Tatínek musel přistavit šopu za návratím na hospodaření, nebo to bylo na roky./Byl tam osm let./ Stejně stál veliký stoh slámy na půl humně.

Nový kostel sa postavíl na druhém konci Tvrdonic, překrásný moderní. Na tom místě byly pola, Stávaní sa to menovalo a všeci ty svoje pola dali zadarmo. Byl tu tenkrát mladý pan falář Hrabal, ten sa o to zasadíl,ten to všecko vymožnil, aj když to bylo za němců. Vysvětíl sa 7.září 1941, byla to sláva veliká, že to néni ani k vypsání. Pražský biskup Eltschner ho vysvětíl, i kníže Lichnštajn coby patron tu býl,šlechta církevní i světská, lidé z celého okolí. Naše Božka Pavelková jako dívka s Jendú Létalem v krojích měli uvítací řeč. Všecko, co sa dalo, sa přestěhovalo ze starého kostela a stodole. Rozebral sa i hlavní venkovní obraz z pálených kachlí, na novém sa zase složíl. Je na něm tvrdonská rodina ve starodávných krojích, také mladý mužák prastařeček Pavel Miklica. Nad hlavním oltářem jsou velké okna z barevnéj mozaiky a na jednom z nich je moja sestra Božka Pavelková, také coby malý chlapec náš bratr Jan Studenka a malá děvčica s rozpustěnýma vlasama-manželova sestra Božka Janulíková.

JAK SA HOSPOD�?�?ILO

Náš stařeček Studenka býli hospodář, ale většinú všecko dirigovaly stařenka, protože ona byli vdova. Tureček si tehdá poručil namluvit našu stařenku a mamička jí říkávali:“Céro, ceruško moja, já už tu dlúho nebudu, jak sa nevydáš, mosíš jít z domu do služby!“ Tak si stařenka vzali Turečka, měl ju rád. Ale milý Jakub, jak sa stal starostú, chodil víc do radnice v hospodě a začal pít. Sám Pán Bůh ví jak to bylo,celý majetek propil, upil sa a umřel na vodnatelku, to je na játra. Stařečka si naša stařenka vzali jako svobodného šohaja. Stařeček byli první hospodář Tvrdonic, šak také vyplatili za 18 let celý dům aj s polem, co Tureček propil. Doma jsme měli aj včelín, stařenka pěstovali včele, nás tam vždycky vzali, postavili s Josefkú Blažčenú, s Bětú Rampáčenú a s našú Božkú a řekli:“ Dávajte pozor, až zatrůbí královna, budú sa včele rójit a hned dondite pro m�?a!“ No jo, my jsme sa hrály, prohlédaly jsme obrázky-včelín byl dřevěný, na téj zadní straně bylo plno obrázků, co náš strýček Francek kostický-chodil do reálky do Hodonína- všecko maloval. Najkrásnější tam byly vlčí maky, u tých jsem stála pořád. No tak, hrály jsme sa tam, všecko možné jsme dělaly,enem jsme nedávaly pozor, královnu milú jsme zatrúbit nečuly. Královna zatrúbila,my už jsme byly v tahu- omrzelo nás to,šly sme sa hrát a včele uletěly stařence do lesa. A my jsme dostaly.

LETĚL ROJ

„Letěl, letěl roj nad mej milej dvor,

sedél na okénko, zaťukal na zgélko-

Stroj sa, milá, stroj!

Bych sa strójila, máti mě nedá,

že si ty chudobný, nejsi kemně rovný,

běž ode dveří.

Když nejsu roven zostávaj s Bohem,

pomož si, možeš-li,

já si nemožem.“

Naša stařenka byli rozená Šústková a pocházaly z Ulice. Šústké měli ale pět děvčat a všecky sa provdaly do prvních domů. Stařenka byly najmladší a když byli malá, tak to bylo takto: U lesa za starých časů byly včelíny a štěpnice-to je sady a ostatní byly lúky. A také byla u lesa cigánská kolonie. Naša stařenka tam měli jednu kamarádku-cigánečku a vždycky říkávali, že když cigáni-bývali také v Ciganově na konci- začali dělat v obci a okolí neplechu, vykázali jich páni radní tvrdonští z obce ven. Vystěhovali sa na Slovensko, ale do Tvrdonic chodívali na ptaní a ta cigánečka sa vždycky u stařenky stavila na besedu a stařenka už bohatá- Studenková jí vždycky něco dali.

Ano, byly u lesa včelíny, první od cesty na Moravu býl náš, potom jsme měli pod Ciganovem úku. To jsem chodívala, vždycky stařenka v nedělu po Hrubéj m�?a vzali za ruku a šli sa podívat, esli už sa može séct seno. Došly jsme důle, prošly

jsme našu úku a u jazérka jsme sa zastavily, aby si moje malé nožky odpočinuly, jak říkali stařenka, posadili m�?a do trávy, ticho, tichučko kolem, jen včelky bzučaly a stařenka řekli:“�?no, može sa dělat senoseč“-a šly jsme spátky. A ještě jsme měli jednu úku u Metníka, u lesa k Lanžhotu až, v takovém kútě až v úplnéj špici.Tam bylo překrásně! Metník /asi od včel-medník/ byl zarostlý šáchořím všelijakým a rostly na něm lekníny bílé a žluté-stulíky. Bylo tam tichúčko, hrozné horko, když jsme sušili seno a dávali do kop, jen les šuměl a z něho sa ozýval zpěv ptačí a ze všeho nejvíc nás ščípali komáři. Ale byla to krása- ten potok tékel před tým lesem, to sa nedalo přejít, ten potok býl taký bažinatý,a pak už býl jen les. Když sa potom regulovala Kyjovka, tak sa to muselo trochu poondívat, tak ty úky, co bylo potřeba pobrali a dali nám za to v Lanžhotě pod hřbitovem. Vedle hřbitova cestičkú sme chodívali, naši jeli na vozách přes takový splávek přes Kyjovku pod Lanžhotem. Tám teda bylo seno! Samá ostřica, takové bažinky tam byly, no seno nekvalitní, ničemné! Ale prostě hospodáři to potřebovali, tak si vzali aj to. Dneska je tam celnica- a draho vykúpená a zaplatěná, předraho…

Jindy sa veškerý kulturní život odehrával v kostele, hrávaly sa divadla a v zimě sa po domech dralo peří a chodilo sa na besedy. Stařeček Francek chodívali hrát do ulice k Balíkom s partijú karty o sirky. Aj sirka byla vzácná u starých hospodářů! Stařeček si také odbírali jak málokdo noviny a jak byl naskládaný stožek, stařeček ho svázali a poslali m�?a s ním k Linhom na konec do hospody. Oni měli malý obchod k tomu, jen tak kvasnice a cukr a petrolín. Starý Linha, rovník stařečkův, vzali noviny na balení/kde by mohli kupovat papír na balení!/ a stařečkovi poslali za�? kúsek tenkého ščvrklého salámu. Jinak si stařeček nikdy salám nekupovali, jedlo sa co dům dal.

Stařenka Eva Studenková měli dvoch synů- strýčka Francka a Jana, našeho tatínka. Krásní a urostlí šohaji a zpěváci, ve Tvrdonicích najprvnější. Stařenka byli ctěná a vážená a měly u všech respekt. Strýčka dali na reálku do Hodonína, ale strýček začal chodit v červenicách, mosel sa ženit a bylo po študiích, stařeček z toho byli nanic. Strýček si vzal Rozáru Bačovú s domem a mosel do Kostic, ale spokojený tam nebyl, jen dom a dom do Tvrdonic. Tetička Rozára už nemohla poslúchat to bědování, tak doběhla k nám a povídá stařence:“Tak když ten Francek nechce u nás být, tak nám dajte teho humna na Koncu, nech si tam postavíme.“ Ale stařenka na to:“Kdybyste měli bývat v hoferství, tak to nerozdělím!“ a strýček si mosel zvykat. A až za roky, to už byla vdaná jeho cera Mařena, prodávali Linhé na koncu hospodu. Strýček ju chtěl kúpit, ale moselo by sa na to prodat nejaké pole, co by Mařena aj tak dostala. Tak sa došel zeptat a poradit za stařenkú, ale tá sa velice rozčílili:“Nic sa prodávat nebude a nesmí! Ťažko jsme to vyplatili!“ A bylo. Takový měli stařenka u synů respekt. Ale na druhej straně byli bratři Studenké za mlada takoví šohajé, že když dojela k Čechmánkom někde od Brna návštěva a šla k muzice, jak uviděla chasu a Studénků,řekla:“Ukažte mně tú matku, kerá má takových synů!“