PO HODECH

A je po hodech… Tvrdonice se pomalu pomaloučku probouzí do nového všedního rána. I já, jako každý den, vyjíždím s kolem naloženým novinami rozvézt dobré i horší zprávy. Miluji tyhle chvíle, kdy se slunce teprve protahuje nad prvními kopci Karpat, vzduch voní ranním chládkem a já se chystám na svou pravidelnou jízdu všemi ulicemi. Zkontrolovat, jestli růže, které jsem včera obdivovala, ještě kvetou, podívat se, jak pokračuje oprava domku za rohem a ujistit se, že ti, které denně potkávám, jsou i dnes na své cestě za nákupem, do práce, s vnoučkem do školky… Prostě se ubezpečit, že jsem součástí pevného řádu, který mi dodává pocit jistoty a bezpečí. Miluji tyhle chvíle a usmívám se ať prší či fouká a tu dobrou zprávu o pořádku našeho malého světa sbírám a vezu dál.

Je po hodech, na Rynku je ještě ohrada z chvojek, kde se tancovalo pod májů a já si vychutnávám uklizené ulice a posečené trávníky, protože na hody jsou vždycky celé Tvrdonice jak nevěsta čisťučké a upravené víc než dřív. Na zastávce stojí včerejší hodovníci a čekají na svůj autobus do práce a ti, co zůstali doma, mě vyhlíží, protože teď už bude chvilka na přečtení novin. „Věci již jsou opět na svém místě.“

Zdá se, že hody se rozloučily s létem a otevřely dveře podzimu, tomu brzkému ještě teplému a vlídnému, ale plnému práce. Všechno, co pole urodilo, je třeba sklidit. A tak jezdí dědinami traktory i auta s vozíky, kola s kárkami - prázdné do pole a plné domů. Rok co rok je tahle trasa stejná, jen někdy radostnější a někdy méně. Vždyť je to dva roky, co úrodu oplakali i ti nejsvědomitější hospodáři, protože tady sklízela Povode�?. Teď je ale odevšad slyšet, kolik „měchú erteplí“ kdo vyoral, kdo má ještě „paradajky v humně“ a řepa že ještě počká. No a vinohrad? Žádná rána letos hrozny nepotkala, tak jen aby svítilo trochu slunéčko a uhlídat špačky…

Je to pro nás měšťáky jako zázrak, ale pro lidi, kteří mají po generace svůj život spojený s půdou, je podzim zaslouženou odměnou. Za celý rok dřiny, odříkání, skorého vstávání a ohnutých zad nad hlínou, která mění ta malá semínka v obilí, brambory, okurky, kukuřici a všechno, co každý z nás nutně potřebuje. Co bychom si dali k nedělnímu řízku, kdyby se ti pracanti z venkova rozhodli pro práci v kanceláři a kdo by vykrmil toho čuníka , kdyby i den na dědinách skončil odpoledne u televize? Málokdo z nás konzumentů dokáže alespo�? v duchu ocenit nebo tiše poděkovat za tu práci, která nemá začátek ani konec, nedá se odložit, až bude lepší počasí či větší chuť. A nikdo z nás si neuvědomuje, jak prachmizerný je tady hodinový zisk. Vážím si Tvrdončanů i ostatních a obdivuji jejich pokoru, se kterou obhospodařují půdu, která jim byla předána, opečovávají ji tak, aby se urodilo, ale pole aby se nevyčerpalo. Je to staletími ověřená praxe, způsoby hospodaření, ale hlavně láska. Od té doby, co tu bydlím, vím jistě, že nikdo, kdo své humno a pole nemiluje, nemůže z něj být dobře živ.

Ožila i škola po dvouměsíčním spánku a tak mě zase provází děti až na Konec ke Kosticím. Začne další školní rok a já jsem docela zvědavá, co nového kantoři pro školáky přichystají. Můj mladší syn už prošel pár základních škol, ale tato je suverénně nejlepší. Je tu báječný kolektiv učitelů mladých duchem i tělem, kteří dokáží nejen naučit a zjednat si i u rozjívenějších ratolestí autoritu, ale umí se také smát. Mají spoustu nápadů jak pobavit a poučit zárove�? sebe, žáky i nás škole odrostlé. Takovou šíři mimoškolní činnosti jsem nezažila ani jako školačka, studentka natož jako rodič. Smekám před nimi klobouk za ten zájem, chuť a obětavost, naprosto nezištnou. Vždyť dnešní učitelský plat je sotva odměnou za odučené hodiny a naši kantoři se těm našim potomkům věnují hodně nad rámec svých úvazků. Jenom těch kroužků, co děti navštěvují! Co se jen muziky týče, nestačí, že tu máme odloučenou pobočku břeclavské hudební školy, aby tvrdončata nemusela dojíždět, ale páni učitelé pravidelně organizují vystoupení v Sokolovně, aby se muzikanti pochlubili, letos byl druhý ročník místní Carusošou, deváťáci zakončují svou docházku na svém Juniáles a učitelský sbor je už podruhé nápomocen při volbě MISS školy. Je to jen náhodný výběr akcí pořádaných naší školou, ale chci zdůraznit, že nejskvělejší je na tom fakt, že naši učitelé nejen ve mně vyvolávají dojem, že to dělají s chutí. Když se jich zeptáte, proč, skoro omluvně vám řeknou:“Když já mám ty děcka rád…“

H O D Y

Maminka už v pondělí udělala zázvor. Na druhý de�? jsme plechy zanésli k pekařovi Padrtovi, býl pacholek u Gréových / Grée býl francúz, usadili sa na Moravě asi po napoleónských válkách/ a pa�?máma Grejka si ho vzali jako vdova a ten nám zázvor po chlebu upékl. Bývalo ho hodně, ze dvanácti vajec a z bílek, keré ostaly jsme ve středu večer ušlehali sníh. Pa�?máma Padrtová dělala ze sněhu různé tvary-kolečka, věnečky, kopečky, rohlíčky a Padrta celý večer a noc pékl a sušíl sněhové cukrové pro celú dědinu.Ve čtvrtek a v pátek jsme ještě pékli doma různé cukrové a v sobotu sa pékly koláče, doma sa zadělaly a nésly sa do pekárně do pece.

Od středy stály na rynku kolotoče, ale točilo sa až v sobotu navečer a hlavně v nedělu.Starší chlapci točívali a za to sa mohli svézt. Mívali jsme málo peněz a tak jsme za chvílu běžali dom pro koláče a vozili sa za nich.

Tvrdonské hody bývaly slavné, všeci na návsi nastrójení v najpěknějších šatách, ale už bývala zima a tak byly ženy aj ve vl�?ákách. Bývaly týden po kostických, když to vyšlo na 28. října, to byl večer před tím lampionový průvod- slavil sa vznik republiky. Když na Vše svaté, šlo sa po požehnání napřed na hřbitov a potom honem k muzice, nebo byl za chvílu večer.

V E R B U Ň K

/ z kroniky /

Stařeček byli veliký zpěvák a za mlada aj veliký pacholek. U muziky sa chodívalo  „o kosířek“. Kosířek za klobúčkem mohel nosit akorát ten, co si ho dovédl aj obhájit. Kerý šohaj dovedl vysoko vyskočit, postavil sa před muzikanty, položil na dla�? kosířek a volal:“Hoš, čí je?“ Kdo si trúfl vyskočit výš, položil kosířek vedla a šli spolu  „o kosířek“. Později skákal každý sám, lebo dvá proti sobě. Z teho vzešél aj název „Hoščije“  no dnes sa říká Hošije. Jednú nám stařeček vyprávjali:

„Za mých mladých roků bývaly často muziky, někdy aj každý měsíc. Jednú na týneckých hodech jsem skákal o kosířek s jedním Laštorfčanem. Jak vyskočil, enem sa mně podkovičky okolo nosa šústly. Zapřel jsem sa - a eště výš a kosířek byl můj. Když jsem došél z vojny, zvolili m�?a stárkem, ten rok jsme byli v červenicách aj v Ranšparku v Rakúsách, tvrdončané tam tenkrát jezdívali do mlýna. Měl jsem tam kamaráda, tož m�?a pozvál. A v Lanštorfě jsme bývali na hodoch dva dni a v pondělí po půlnoci jsme šli my chlapci společně pěšky dom.“

J A R M A K Y

Bývaly ve Tvrdonicích jarmaky dva. První zjara v dubnu, druhý k podzimu. Jarmaky obyčajné bývaly na všecko. Dobytčí jarmaky byly tarmaky a jezdili na ně hospodáři-aj náš tatínek- hlavně do Šaštína pro koně. Jarmak zjara byl ve Tvrdonicích hodně navštívený ze všech stran, ale moc nic zvláštního. Zato podzimní, ten stál za to a nebylo takového v okolí! Byl mezi 21.a23.září, jak sa to hodilo.

Došla jsem ze škole, celý dům vylidněný, všecko pozamykané-a to sa nikdy nestalo! Našla jsem klůček ode dveří ode dvora, dala kabelu dom, vzala schované našetřené od jara korunky, zase zatkla a šla jsem rychle na rynk za našima. Všechno jsem už věděla dopředu.

Na rynku už hned od Vařekových začínal jarmak, od svatého Jána dvě řady proti sebje bůd, krámů a krámků, zboží všeho druhu, až oči přecházaly.Na tej straně před domy byly krámky s párkama a čokoládů-tá stála tenkrát korunu:“Láda, láda, čokoláda, každá holka ju má ráda!“ vyvolávala kramářka z bůdy, cukrovinky všeho druhu, turecký med a hned vedle krámek s pomerančama, fíkama aj citróny. U kostela až u zdi měli vyložené zboží Slováci, tam jsem viděla stát našu maminku ze stařenků, nakupovaly tam plátno na třaslavice a košele, to pro mužských v domě na leto. /Třaslavice byly dlůhé, důle ukončené meštérků, všecko v zimě ručně šité, aj košele z hrubšího plátna a modré zástěry./ Od kostela zpátky byla druhá řada bůd a to už ze samých velikých s textilem. Látky na šaty, tibetové šátky navěšané na š�?ůrách, vl�?áky, všeho na výběr.Rynk aj ulička mezi bůdama plná ludí a děcek, hlava na hlavě, všeci sa překřikovali. Všecko tam bylo samozřejmě trocho lacinší, tak ludé a obchodníci z celého okolí aj z Břeclavi dojeli. Já jsem si kúpila panenku a čokoládu, ostatní čas do večera jsem promarnila prohlédáním všech krámů.

Podzimní jarmak byl slavný tím, že začínalo vinobraní a také zahrávání hodů- ty bývaly za mojeho mládí až po kostických,takže sa došla na jarmak podívat aj chasa od muziky od Hnátků o přestávce. Chlapci vedli dívky, všecko v kroji. Byly to krásné chvíle, všeci mladí i staří sa oddávali požitku z jarmaku, muzika v hospodě k tomu vyhrávala,kmocháčci si potřásali rukama, známí a přátelé, keří sa neviděli bůhvíjak dlůho, sa našli. Jarmak trval až do večera a když sa stmívalo, byl rynek prázdný, jen sa tam papíry a dřevitá vlna válaly.

P O D Z I M

Každé roční období tu voní jinak. Doteď vždy k večeru voněla obracená hlína, ale z polí a humen je sklizeno a já už začínám potkávat vozíky naložené „lódnami“ s hrozny. Nejvíc v sobotu ráno - dohnat ve vinohradě pracovní týden. Už se těším, až bude ze sklepů a „návratí“ vonět nezaměnitelně burčák. Je to jen chvíle z celého roku práce, ale je mi velice příjemně v dušičce, když se před domy suší čerstvě umyté presy a vinaři drhnou sudy. Je to rituál rovný úlitbě bohům, aby požehnali tomu spojení slunce, vinné révy a lidské péče, neboť tady v těch sklépcích se nevyrábí obyčejný alkohol. Je to radost, která zavoní v pohárku a pohladí duši, oku dopřeje polaskat se rudou jiskrou a zlatým sluncem a tělo rozehřeje do krásna a radostna. Vždyť: „Po pivu sa blbne, po gořalce sa pere, ale po víně sa zpívá!“ Tak si tedy vychutnávám ty chvíle příslibu všech dalších chutí s vůní burčáku.

Pro mne má podzim ještě další kouzlo. Den se zkrátil a já mám možnost zažít dvakrát denně zázrak.Není krásnější pohled na východ a západ slunce, než tady v rovině. Ráno můžu celou dobu pozorovat ty nádherné změny oblohy. ( No, řekněte, kdo z Vás se může v zaměstnání kochat východem slunce?) Když vycházím z domu, je černé nebe plné hvězd, jen měsíc je hlídá. Z Konce je vidět velká dálniční celnice, vlastně jen spousta světel, která nám připomínají, že za řekou Moravou je cizina. Po cestě zpět na náměstí se už objeví na obzoru světlý pruh, který ohraničí kopce slovenských Karpat a najednou je vidět světla malého města na jejich úbočí. Je skoro na dosah a přece v zahraničí… Pak objedu kostel a za ním se rozlívá bleděmodré světlo po celé šíři obzoru - jen kousek - nad věží pořád ještě v černi jasně září měsíc a Jitřenka. Když se vracím z Padělků, kopce už stihly zčervenat a nastává ta krátká chvíle, kdy v ulicích je ještě noc a od východu k nám vstupuje nový den. Ten okamžik, kdy obloha je zárove�? rudá, oranžová, žlutobílá a modrá se rozlívá ve všech tónech od světlunké po černomodrou. A pak měsíc pobledne, šero zjasní a za kopcem v dálce vyjde slunce.

Stejná nádhera se odehrává večer. Jsem blázen, který těch 10 km do Břeclavi jezdí na kole a rád, proto vím, že podvečerní cesta je balzámem s tak nádhernou scenerií. Slunce je marnivé a tak jak na sebe nechalo čekat ráno, protahuje i svůj odchod. Západ slunce je divadlem pro celou oblohu - ten obrovský ohnivý kotouč se loučí červenooranžovou září, sem tam se schová za oblak a líně se skoulí za Pálavu právě tehdy, když se Vám začne tajit dech. To jsou ty chvíle, na které městský člověk nemá čas, chvíle, které utečou mezi prsty i proto, že město Vám svými umělými světly přesvítí zázrak přírody. Tyto chvíle, přesto, že jsou každodenní, jsou naším největším bohatstvím a právě proto, že jsou každodenní, dávají nám znovu a znovu sílu být - a být lepší.

A protože sa ve Tvrdonicích zpívá, verbuje a tancuje, začneme pěsničkú:

“Od Tvrdonic dúle k lesu je hrbatá cestička

a po ní sa rozlévá ej každý rok vodička.

Voda kalná studená zatopila pole les,

enom ty m�?a koníčku éj k méj miléj dones eště dnes.“

Tvrdonský les začíná pod Tvrdonicama, od Kyjovky přes úky a štěpnice vede cesta, kerá sa u foroty /dnes je to drváre�?/ dělí na dvě cesty. Pravá lesem k Hrůdu, levá přímo do lesa až k Moravě, tam les končí. �?eka je aj zemská hranica. Když stojíš na koncu lesa, jsi doma a když skočíš do vody a přeplaveš, jsi na Slovensku. Na našej straně je písčitá pláž, u slovenskej strany vysoký strmý břeh. Od nepaměti sa Morava vylévala a zatopila celý les, tak jak to zpívával Jožka Severin. A bude to prastará pěsnička, protože ty Tvrdonice opravdu začaly dúle, začaly od Kyjovky navrch Rybářama a Svárovem.

Protože za starých časů ludé byli odkázaní víc na les a na vodu a hlavně když sa vyléla Morava, zostály potom tůně a tů�?ky a všelijaké jazerá./ Šak podnesde�? majú Stibůři v Kútě jejich jazerá-to sú Stibůrkovské jazerá./ Takže ludé sa živili rybama a býl tady aj rybářský cech. Náš stařeček Studenka byli také ešče v tem cechu a já si pamatuju, když jsem byla malá, že když byl pohřeb-jináč bych to nevěděla, protože už sa jináč nic nedílo, na ryby sa už nechodílo-, tak stařeček, když byl pohřeb, obékli sa do takového mundúru, takový černý hábit na sebja a takovú čepicu kapucu a měli na kříž, oblékli sa a šli. Tehdy žádné pohřeby s věncama, s muzikú a se všeckým nebyly, kerchov byl kúšček za Tvrdonicama, nikdo moc nic nevěděl, tak nebožtíka s úctú pochovali a bylo.

Tak byly Rybáře a Svárov. A v tem Svárově na vrchním řádku, tam byla v prostředku škola a tam na rožku bývala hospoda a všecko možné. Všecko bylo důle, všecko, enem do kostela sa chodilo navrch uličkú na Rynk kde byla fara a u kostela býl ten kerchov.A kolem sa žačly stavjat domy, ludí přibývalo, tlačili sa ze Svárova a Rybář navrch kopca, z Rybář do Kúta a ze Svárova na Rynk. Všecky domy byly nízké, málokteré široké, vprostřed domu dveřa, po stranách malé okna a vrata s dvércama-návratí, střecha dochová, slaměná. Ze Svárova sa chodilo navrch dvěma cestama a uprostřed kopcem, tak je to i podnesde�?. A v Kútě na rohu jsme bývali my. Od šra�?ků, od kraju bývali Mrázé-Plťé,/ protože jejich předci převážali přes Kyjovku na plťách-to byly pramice/. Potom bývala zmola a vedle ní Straké-Dudaché,Hrubý- Verunké, Gožďálé, Tesaříké, Hasilé, Stibůrké-Francké, Trčké, Mrázé-Šeďé, Šenké, Králé, ti Stibůři-rybáři, potom Turečké-Kružíké,Rampáčké a my Studenci, poslední a naproti už byla silnica a to sa šlo na Konec. Naproti od šra�?ku obecní hospoda, obecní kovár�?a, obecní býkár�?a, pekár�?a a obchůdek Grejových/Greé/ a potom už jen stodole na konec Blažké a už jsme byli kúsek od nás. Naproti stodol Kotlaříké, na konci jejich humna Hošké, vedle stud�?a, potom Netopilé, Hrdličké a Hrnčířé na rožku proti nám. Druhú pěšinkú ze Svárova sa šlo kopcem, tam bývali Létalé a potom už to šlo do Rynku ke kostelu. Tam bývali kmotři Hrazdilé, ti měli dochovú chalupu ze žúdrem,vedle bývali Mrákavé a Straké u svatého Jána. No a později to šlo tak po Padělky, tam bývala hasičská zbrojnica a dál už nic. Jen z Rynku sa udělala silnica na Konec. A to tak trvalo až do druhéj světovéj války. Silnica na Týnec ani na Kostice nebyla, do Hodonína sa jezdilo cestú za Novýma vinohradama, kolem Hájků. Dnes je to pole, ale stařeček říkávali, že tam byly opravdové hájky a že sa tam zdržovali lapkové, tak každý hospodář ujížďal kolem Hájků co mohl. Do Břeclavi sa za jeho mládí nejezdilo, nebo město nebylo, jen Stará Břeclav, město sa postavilo až kolem nádraží, až byla dráha.

Za dědinú, tam co sú sklepy sa říkávalo Na stráži. Tam za prastarých časů stávaly stráže a dávaly pozor jak mohly, esli nejedú ti nájezdníci, ti Hunové nebo Turci, a zapálili ohe�?. A když ludé uviděli ohe�?, tak trap letěli do lesa, protože všecko bylo důle, tak přeběhli Kyjovku, tam byl most a utekali sa skovat do lesa. Stával tam kříž Pod Strážú.

Když jsem byla malá, tak rok 29-30, vypadaly Tvrdonice eště úplně jinak. Veselo bylo v dědině aj za dědinů v poli. Všeci tvrdončané byli doma, do práce nikdo nechodil, žádná nebyla, jen pár mladých jezdilo do Zlína k Baťovi a taky pár ajznpo�?áků jezdilo na dráhu. Ale aj oni měli doma malé hospodářství, tak sa jim vedlo dobře, protože měli aj platy a tak si postavili nové domy v ulici k Týncu.Spíš tam nic nebylo, jen sa tam vozily ko�?ama z lesa klády. Celé Tvrdonice chodily v kroju, ve všedním aj ve svátečním, jen dvě učitelky a paní poštmistrová-Straková ne. Tvrdončané byli sedláci a chalupníci, hospodařili každý na svém a tých pár, co nic neměli, dělali u sedláků, to byli nádeníci, každý dům měl celoroční nádeníky.

Všeci sa živili na poli, z toho měli živobytí, co zbylo prodali a peníze musely vystačit na celý rok.

TVRDONSKÝ KOSTEL

Když jsem byla ještě malá, stála uprostřed našeho humna stará dochová stodola. Byla asi tak stará, jak Tvrdonice. Náš tatínek-Jan Studenka ze stařečkem Franckem sa rozhodli, že postaví stodolu novú. Začlo sa rozebírat, ale nešťastně, spadl trám tatínkovi na nohu a přerazíl ju, tak ho odvézli ho do Brna na Žlutý kopec, byla tam nová nemocnica.Jak sa uzdravíl, začala stavba. Všeci pomáhali, strýčci vozili vozama s ko�?ma cihle z Hodonína z cihelny. Za rok stodola stála krásná prostorná -aj s plevníkem, ale mlátilo sa v ní jen jeden rok.

Ve Tvrdonicách na Rynku stál překrásný kostel. Dal ho postavit kníže Lichnštajn, jakožto patrón-aj školu, kerá stála kúsek naproti přes silnicu.Byl to nový kostel,ale začál praskat, protože stál u svahu k lesu. Tak vidím, jak na tej chlapeckej straně tak strašné praskliny, že vypádaly tihle, ti kluci moseli na druhú stranu,no nedalo sa nic dělat, kostel krásný překrásný,ale mosel sa rozebrat. Ale co fčíl? Tak došlo na Studenkových stodolu a tatínek ju rád dal. Stodola sa vystěhovala a do ní sa nastěhoval kostel. Z plevníka sa udělala zákrystia, vrata od humna sa zazdíly, udělaly sa tam dvě okna, hlavní oltář, proti němu dřevěná kchóra a Nešpor varhaník tam nastěhovál harmónium / také jsem tam chodíla/. Všecko jak v kostele. Mše svaté byly v nedělu tři- ranní pro maminky, devátá pro školákú a po desáté pro chasu.

A stále plno až přes silnicu k Hunkářových naproti, tehdy nic nejezdílo. Brzo ráno, eště za tmy bylo čut dupot nohou kolem našeho domu, pamatuju sa, že jsme sa vzbouzeli tím dupotem. Kchóra jen dřevěná, ale ty zpěvy, jak v opeře! Zvlášť o svátcích všeci chodili do kostela hlavně kvůli zpěvu. Náš strýček František Studenka byl hlavní zpěvák a když on začál:” Za onoho času i řek´ Ježíš učedníkům svým…”, nikdo ani nedýchal.Kostel v naší stodole byl velice oblíbený, neustále plný a chodil kde kdo. Tatínek musel přistavit šopu za návratím na hospodaření, nebo to bylo na roky./Byl tam osm let./ Stejně stál veliký stoh slámy na půl humně.

Nový kostel sa postavíl na druhém konci Tvrdonic, překrásný moderní. Na tom místě byly pola, Stávaní sa to menovalo a všeci ty svoje pola dali zadarmo. Byl tu tenkrát mladý pan falář Hrabal, ten sa o to zasadíl,ten to všecko vymožnil, aj když to bylo za němců. Vysvětíl sa 7.září 1941, byla to sláva veliká, že to néni ani k vypsání. Pražský biskup Eltschner ho vysvětíl, i kníže Lichnštajn coby patron tu býl,šlechta církevní i světská, lidé z celého okolí. Naše Božka Pavelková jako dívka s Jendú Létalem v krojích měli uvítací řeč. Všecko, co sa dalo, sa přestěhovalo ze starého kostela a stodole. Rozebral sa i hlavní venkovní obraz z pálených kachlí, na novém sa zase složíl. Je na něm tvrdonská rodina ve starodávných krojích, také mladý mužák prastařeček Pavel Miklica. Nad hlavním oltářem jsou velké okna z barevnéj mozaiky a na jednom z nich je moja sestra Božka Pavelková, také coby malý chlapec náš bratr Jan Studenka a malá děvčica s rozpustěnýma vlasama-manželova sestra Božka Janulíková.

JAK SA HOSPOD�?�?ILO

Náš stařeček Studenka býli hospodář, ale většinú všecko dirigovaly stařenka, protože ona byli vdova. Tureček si tehdá poručil namluvit našu stařenku a mamička jí říkávali:“Céro, ceruško moja, já už tu dlúho nebudu, jak sa nevydáš, mosíš jít z domu do služby!“ Tak si stařenka vzali Turečka, měl ju rád. Ale milý Jakub, jak sa stal starostú, chodil víc do radnice v hospodě a začal pít. Sám Pán Bůh ví jak to bylo,celý majetek propil, upil sa a umřel na vodnatelku, to je na játra. Stařečka si naša stařenka vzali jako svobodného šohaja. Stařeček byli první hospodář Tvrdonic, šak také vyplatili za 18 let celý dům aj s polem, co Tureček propil. Doma jsme měli aj včelín, stařenka pěstovali včele, nás tam vždycky vzali, postavili s Josefkú Blažčenú, s Bětú Rampáčenú a s našú Božkú a řekli:“ Dávajte pozor, až zatrůbí královna, budú sa včele rójit a hned dondite pro m�?a!“ No jo, my jsme sa hrály, prohlédaly jsme obrázky-včelín byl dřevěný, na téj zadní straně bylo plno obrázků, co náš strýček Francek kostický-chodil do reálky do Hodonína- všecko maloval. Najkrásnější tam byly vlčí maky, u tých jsem stála pořád. No tak, hrály jsme sa tam, všecko možné jsme dělaly,enem jsme nedávaly pozor, královnu milú jsme zatrúbit nečuly. Královna zatrúbila,my už jsme byly v tahu- omrzelo nás to,šly sme sa hrát a včele uletěly stařence do lesa. A my jsme dostaly.

LETĚL ROJ

„Letěl, letěl roj nad mej milej dvor,

sedél na okénko, zaťukal na zgélko-

Stroj sa, milá, stroj!

Bych sa strójila, máti mě nedá,

že si ty chudobný, nejsi kemně rovný,

běž ode dveří.

Když nejsu roven zostávaj s Bohem,

pomož si, možeš-li,

já si nemožem.“

Naša stařenka byli rozená Šústková a pocházaly z Ulice. Šústké měli ale pět děvčat a všecky sa provdaly do prvních domů. Stařenka byly najmladší a když byli malá, tak to bylo takto: U lesa za starých časů byly včelíny a štěpnice-to je sady a ostatní byly lúky. A také byla u lesa cigánská kolonie. Naša stařenka tam měli jednu kamarádku-cigánečku a vždycky říkávali, že když cigáni-bývali také v Ciganově na konci- začali dělat v obci a okolí neplechu, vykázali jich páni radní tvrdonští z obce ven. Vystěhovali sa na Slovensko, ale do Tvrdonic chodívali na ptaní a ta cigánečka sa vždycky u stařenky stavila na besedu a stařenka už bohatá- Studenková jí vždycky něco dali.

Ano, byly u lesa včelíny, první od cesty na Moravu býl náš, potom jsme měli pod Ciganovem úku. To jsem chodívala, vždycky stařenka v nedělu po Hrubéj m�?a vzali za ruku a šli sa podívat, esli už sa može séct seno. Došly jsme důle, prošly

jsme našu úku a u jazérka jsme sa zastavily, aby si moje malé nožky odpočinuly, jak říkali stařenka, posadili m�?a do trávy, ticho, tichučko kolem, jen včelky bzučaly a stařenka řekli:“�?no, može sa dělat senoseč“-a šly jsme spátky. A ještě jsme měli jednu úku u Metníka, u lesa k Lanžhotu až, v takovém kútě až v úplnéj špici.Tam bylo překrásně! Metník /asi od včel-medník/ byl zarostlý šáchořím všelijakým a rostly na něm lekníny bílé a žluté-stulíky. Bylo tam tichúčko, hrozné horko, když jsme sušili seno a dávali do kop, jen les šuměl a z něho sa ozýval zpěv ptačí a ze všeho nejvíc nás ščípali komáři. Ale byla to krása- ten potok tékel před tým lesem, to sa nedalo přejít, ten potok býl taký bažinatý,a pak už býl jen les. Když sa potom regulovala Kyjovka, tak sa to muselo trochu poondívat, tak ty úky, co bylo potřeba pobrali a dali nám za to v Lanžhotě pod hřbitovem. Vedle hřbitova cestičkú sme chodívali, naši jeli na vozách přes takový splávek přes Kyjovku pod Lanžhotem. Tám teda bylo seno! Samá ostřica, takové bažinky tam byly, no seno nekvalitní, ničemné! Ale prostě hospodáři to potřebovali, tak si vzali aj to. Dneska je tam celnica- a draho vykúpená a zaplatěná, předraho…

Jindy sa veškerý kulturní život odehrával v kostele, hrávaly sa divadla a v zimě sa po domech dralo peří a chodilo sa na besedy. Stařeček Francek chodívali hrát do ulice k Balíkom s partijú karty o sirky. Aj sirka byla vzácná u starých hospodářů! Stařeček si také odbírali jak málokdo noviny a jak byl naskládaný stožek, stařeček ho svázali a poslali m�?a s ním k Linhom na konec do hospody. Oni měli malý obchod k tomu, jen tak kvasnice a cukr a petrolín. Starý Linha, rovník stařečkův, vzali noviny na balení/kde by mohli kupovat papír na balení!/ a stařečkovi poslali za�? kúsek tenkého ščvrklého salámu. Jinak si stařeček nikdy salám nekupovali, jedlo sa co dům dal.

Stařenka Eva Studenková měli dvoch synů- strýčka Francka a Jana, našeho tatínka. Krásní a urostlí šohaji a zpěváci, ve Tvrdonicích najprvnější. Stařenka byli ctěná a vážená a měly u všech respekt. Strýčka dali na reálku do Hodonína, ale strýček začal chodit v červenicách, mosel sa ženit a bylo po študiích, stařeček z toho byli nanic. Strýček si vzal Rozáru Bačovú s domem a mosel do Kostic, ale spokojený tam nebyl, jen dom a dom do Tvrdonic. Tetička Rozára už nemohla poslúchat to bědování, tak doběhla k nám a povídá stařence:“Tak když ten Francek nechce u nás být, tak nám dajte teho humna na Koncu, nech si tam postavíme.“ Ale stařenka na to:“Kdybyste měli bývat v hoferství, tak to nerozdělím!“ a strýček si mosel zvykat. A až za roky, to už byla vdaná jeho cera Mařena, prodávali Linhé na koncu hospodu. Strýček ju chtěl kúpit, ale moselo by sa na to prodat nejaké pole, co by Mařena aj tak dostala. Tak sa došel zeptat a poradit za stařenkú, ale tá sa velice rozčílili:“Nic sa prodávat nebude a nesmí! Ťažko jsme to vyplatili!“ A bylo. Takový měli stařenka u synů respekt. Ale na druhej straně byli bratři Studenké za mlada takoví šohajé, že když dojela k Čechmánkom někde od Brna návštěva a šla k muzice, jak uviděla chasu a Studénků,řekla:“Ukažte mně tú matku, kerá má takových synů!“

Přišel den S (obota), já jsem se umyla, učesala, zmalovala jako mobilizační plakát, z dlouhé černé sukně odehnala moly, napucovala se a vyrazila do divadla. Už z dálky mi bylo trochu divné, že je před divadlem hrozen lidí, což tu není zvykem, ale ještě mě to nevarovalo. Když jsem přišla blíž, viděla jsem, že víc lidí z divadla vychází, než by se dralo dovnitř, ale mozek byl pořád v pohodě. Až jsem na blízko uslyšela jak ti důstojně odění lidé strašlivě nadávají, zavětřila jsem nebezpečí.

Taky jo. Na dveřích cedule, že zahraniční umělec někde trčí na cestě a představení se ruší. Grrrrr… Což o to, vstupné mi vrátili, ale za to se můžu akorát zmazat na umělcovo zdraví, protože náhradní termín není a nebude.

Tak jsem chudší o znalost jedné opery a pevnější ve dvou předsevzetích.  Jednak: nic nenechávat na poslední chvíli a druhak: na nic se, sakra, netěšit…

Zvu Vás na návštěvu do Tvrdonic,obce na hranicích Moravy se Slovenskem. Podluží je krajinou, kde minulost je stále přítomná, přítomnost je vlídná, klidná a vstřícná a budoucnost vzejde z Vyššího řádu Božího i přírody, z lidské práce, lásky i bolesti.

Chci Vás provést ulicemi Tvrdonic, plnými květin, s malovanými žúdry, jenž přetrvaly všechny pány s hrdostí. Chci Vám ukázat krajinu s lužními lesy, loukami, poli a vinohrady, kde odvěký řád putujícího slunce udává rytmus lidské práci a vždypřítomný zpěv ptáků po celé generace dopl�?uje zpěv člověka.

Zkoušejte se mnou objevovat svět moravsko-slovenského venkova, kde nedostatek “městských” zážitků je kompenzovaný hloubkou prožití a malá možnost “hvězdné” kariéry je nahrazena vyrovnaným pohledem na život. Celá filosofie člověčího bytí tu vychází z odvěkých tradic- lidské sounáležitosti a poctivé práce.Vinohrad neošidíš a pole se vytunelovat nedá-pokud chceš mít co sklízet.

Nejsem rodilá tvrdončanka, jsem přistěhovalec “ze světa”, jak se tu říká. A jsem původem měšťák, přesto mám odvahu psát o tom, jak krásně je v mých Tvrdonicích. Ale věřte mi, že bez paní Miklicové by moje knížka byla jen obyčejná slohová práce. Je to ona, kdo mě naučil Tvrdonice znát. Okouzlila mě svým povídáním o lidech, kteří tu žili a předávali si moudrost, fortel, radost i žal. Ona Vás povede vzpomínkami na doby vzdálené i nedávné, protože má dar vyprávění, o který se s Vámi chci podělit.

Nejsem sice tvrdončanka, neznám o Tvrdonicích všechno, ale mám je ráda a napl�?ují mne pocitem klidu a štěstí. A já mám na rozdíl od rodáků možnost porovnávat. Několikrát denně se tu zastavím a zjišťuji, kolik věcí, kolik zvuků, vůní a prožitků bych v Brně neměla možnost, sílu a chuť zachytit.

Pojďte s námi dvěmi hledat a objevovat krásu Tvrdonic, jejich historii i současnost, krásu vzešlou z tvrdé práce i touhy se radovat. Najděte s námi staré tradice i novou tvář Podluží.

Tož - vitajte u nás!

Taky se tu časem objeví moje skripta ke kurzům společenského chování a asertivity.