Bydlím v Olomouci už sedm let a zhruba stejnou dobu si plánuji, že si doplním vzdělání a půjdu na Verdiho operu, kterou ještě neznám. Asi před šesti týdny jsem zjistila, že “Attila” bude mít derniéru (pro naprosté laiky: to znamená poslední představení a FAKT už se to pak hrát nebude). Koupila jsem si lístek a od té doby jsem byla natěšená a spokojená, že si tuhle určitě nádhernou operu ještě poslechnu.

Přišel den S (obota), já jsem se umyla, učesala, zmalovala jako mobilizační plakát, z dlouhé černé sukně odehnala moly, napucovala se a vyrazila do divadla. Už z dálky mi bylo trochu divné, že je před divadlem hrozen lidí, což tu není zvykem, ale ještě mě to nevarovalo. Když jsem přišla blíž, viděla jsem, že víc lidí z divadla vychází, než by se dralo dovnitř, ale mozek byl pořád v pohodě. Až jsem na blízko uslyšela jak ti důstojně odění lidé strašlivě nadávají, zavětřila jsem nebezpečí.

Taky jo. Na dveřích cedule, že zahraniční umělec někde trčí na cestě a představení se ruší. Grrrrr… Což o to, vstupné mi vrátili, ale za to se můžu akorát zmazat na umělcovo zdraví, protože náhradní termín není a nebude.

Tak jsem chudší o znalost jedné opery a pevnější ve dvou předsevzetích.  Jednak: nic nenechávat na poslední chvíli a druhak: na nic se, sakra, netěšit…